Ždírecký Triangl 2016 očima Jany Klinecké

Je 21.6.2015 okolo 9. hodiny ranní a říkám si „za rok už vážně nejedu“:-)…. a světe div se, ale 18.6.2016 v 9.00 stojím opět na startu této parádní akce Ždírecký Triangl. Po vyslechnutí základních informací se dav 175 cyklistů, 3 koloběžkářů a 1 dvoukola vydal na pro každého různě dlouhý „výlet“. Letos jsem se rozhodla, že počáteční tempo budu oproti předchozím ročníkům mnohem více brzdit, i když to svádí a síly jsou ze začátku na výši, ale matně si vzpomínám, že to tak nebývá až do konce. S Petrem jsme po zaváděcím kolečku vyrazili na první velký okruh, počasí paráda a jelo se fajnově, všude kolem hemžení ostatních vytrvalců. Celkem v poklidu jsme objeli čtyři okruhy, po kterých se Petr vzhledem ke svému zdravotnímu stavu rozhodl první část svého snažení ukončit. Já se vydala na páté velké kolo sama, což tak nezůstalo moc dlouho, když mě kousek před Radostínem dojela dvojička cyklistů, kterých jsem se kupodivu udržela a tak páté kolečko uběhlo příjemně. Následující okruh byl ale utrpení, přišla krize a měla jsem pocit, že nejezdí nikdo kromě mě, několik zaparkovaných kol se startovními čísly jsem viděla v hospodě v Radostíně, další pak na Ransku a jediná živá duše byl fotograf, který mě trochu vyděsil, když se objevil u lesní asfaltky s objektivem čouhajícím z příkopu. V tu chvíli jsem už byla rozhodnutá, že sedmý okruh za nic na světě nepojedu, pauzičku jsem prodloužila tentokrát asi na půl hodiny, ale vzhledem k tomu, že na krátkém okruhu ještě nikdo nekroužil, přemluvila jsem sama sebe a vyrazila přece jen vstříc ještě jednomu velkému kolečku. Kupodivu se nejelo tak špatně jako kolo předtím a navíc jsem ani ne po jeho třetině uslyšela známé hučení vysokých ráfků, které se rychle přibližovalo. Dojela mě vskutku hvězdná trojice, loňský vítěz s týmovým kolegou a předpokládaný vítěz letošní – ultra vytrvalec Svaťa. Řekla jsem si, že by bylo fajn se s nimi chvíli svézt a zpestřit si tak poslední denní okruh, takže jsem trochu zabrala, ani to moc nebolelo a kiláky hned utíkaly mnohem líp. Neodpustila jsem si poznámku, že jako nemusí dělat gentlemany a přizpůsobit svoji rychlost. Dozvěděla jsem se, že to byl dobrý vtip a rádi by jeli rychleji, ale nějak to už úplně nejde. Taky aby ne, oproti mně jeli už desátý okruh a všechno valili pekelně svižně na to, co je ještě čekalo… Já si každopádně díky nim okruh užila o poznání příjemněji a i tímto děkuji za pěkné popotažení.

Poté už následovalo přesunutí na okruh noční. Popisovat hodiny strávené na necelých dvou kilometrech “trianglu“ by zrovna nebylo moc záživné, i když i tady se děly věci zajímavé. Většina cyklistů i cyklistek se ráda sdružila do skupinek na společné kroužení a pokec, jen pár jednotlivců nesneslo pocit, že by snad náhodou měli s někým vytvořit spolupracující tým, byť právě o tom si myslím tahle akce je. Občasné zafandění ždíreckých vytrhlo ze stereotypu, pak jsem musela politovat kulhající kunu přebíhající rušnou silnici a dvakrát mi byl společníkem pojančený zajíc, který se vydal vstříc civilizaci přímo do centra Ždírce. Obdivuhodné bylo pozorovat plno kroužících dětí v tak pokročilou hodinu. V dnešní době, kdy je pro spoustu dětí pohyb nutné zlo, bylo super vidět, jak některá děcka přemlouvají rodiče, aby s nimi ještě jezdili a smlouvání o tom na kolik se nařídí budíček na ráno…

Okolo půlnoci jsem se sama sebe ptala, jak je možné, že se mi nechce spát a že nebolí nohy, bylo to divné, ale potěšující. Několik blesků křižujících nebe kdesi směrem k Brodu vyvolalo vzpomínku na loňský propršený ročník a všichni doufali, že noc přečkáme bez deště. To se sice nesplnilo, ale deštík byl krátký a někoho ani nezahnal do úkrytu v tělocvičně. Já si řekla, že déšť je asi znamení, čas na nějakou tu chvíli odpočinku. Udělala jsem pokus o spánek, ale asi po půlhodince polehávání jsem seznala, že nemá smysl marnit čas a s Verčou jsem opět vyrazila popojíždět nocí, vlastně už během krátké chvíle probouzejícím se ránem. Okolo půl sedmé jsem vzývala hodiny, aby ubíhaly rychleji, sil už moc nezbývalo a snaha překonávat nechuť nohou k točivému pohybu byla víc a víc utrápenější a rychlost klesala a klesala… A potom okolo 8.30 mozek začal hlásit to samé, co loni i předloni … I přes svůj rekord v najetých kilometrech za rok už do toho nejdu:-) Ale právě mozek, ten našeptávač to zařídí, zapomenu na to, co a jak bolelo a bude-li zdraví, zase pojedu, minimálně proto, že Fíďa už navždycky pojede s námi, i když „jen“ v našich myšlenkách. Tímto děkuji organizátorům za precizní akci, objednané počasí, atmosféru a všechno, o co nás tohle projetí obohacuje díky energii, kterou do ní tolik lidí vkládá nejen svými výkony. Právě o velkém množství energie svědčí také letošní celkové najeté kilometry v počtu 45 412 km!!!