Je sobota ráno a taťka přemýšlí, zda pojedeme na slíbené závody na kolech, počasí totiž není nic moc. Když vidí, jak moc se těším, tak nakonec přeci jen vyrážíme. Mamce slibujeme, že až začne pršet, tak se hned někam schováme. Jdeme se zapsat, dostaneme startovní čísla a v devět hodin startujeme. Hurá!
Tolik lidí na kole jsem pohromadě snad nikdy neviděla. Snažím se tátovi pomáhat a hlavně do kopce šlapu jak můžu. 
Nejdřív mě to hrozně bavilo, ale potom začalo pršet a než jsme dojeli do Račína byli jsme už promoklí a zmrzlí až na kost. Cestou už jsem trochu brečela a radost mi udělal až horký čajík. Další záchranou byla Marečkova maminka (paní Špinarová), která mi půjčila suché ponožky a holinky. Když přestalo pršet, tak jsme se opět vydali na cestu. Do Ždírce jsme dorazili právě včas na oběd a jeli jsme domů. Po obědě jsme s tátou oba dva usnuli na gauči. To se mi nastalo už nejméně 2 roky. Odpoledne jsme ještě zvládli návštěvu a když se mě táta večer zeptal, jestli chci ještě jet na kolo, tak jsem nadšeně souhlasila. 
To mě bavilo úplně nejvíc, protože jsme jezdili ve tmě a všem nám krásně svítila světýlka. Jen kdybychom zase nezmokli… Nožičky už mě studily a tak jsme o půl jedenácté jeli domů s najetými 58 km.
Další den ráno mě tatínek budil a ptal se, jestli nepojedeme objet ještě jedno kolečko, abychom dorovnali na rovných 60 km. Řekla jsem mu, že jich chci ujet ještě 5 a vyskočila jsem z postele. Oblékli jsme se, sbalili svačinku a vyrazili. Koleček bylo nakonec mnohem víc a celkově jsme společně s tátou zdolali 83 km. Příští rok pojedeme znova a zkusíme vzít i mamku s bráškou 🙂
tým: Michaela Konečná a táta Aleš
Asi nejkrásnější reportáž ze závodů co jsem kdy četl. Snad se zas na startu všichni setkáme a vzájemně se budem povzbuzovat. Díky Michal.