Na začátek čerstvé vzpomínky na benefiční „čtyřiadvacetihodinovky“ chci vyjádřit velký díky a obdiv.
Dík za poskytnutý dar, za finance, které pomohou zlepšit péči o děti, které mají zdravotní problém. Upřímně děkuji celému realizačnímu týmu Ždíreckého Trianglu“ za nasazení při zajištění sponzorských darů a za atmosféru, kterou jsem vnímala během závodu. Dík sponzorům, kteří jsou ochotní darovat malý i velký dar. Díky městu Ždírec, které velkou části přispělo k celkovému výsledku darovaných financí a podporou přispělo k běhu akce.
Jako pozorovatel jsem vnímala krásnou myšlenku ochoty pomoci již v roce 2015. Záměr a nadšení jezdců (včetně malých dětí) mě opravdově oslovil a tak jsem si hned při přebírání daru 2015 řekla, že další ročník si „odjedu“ aspoň jeden okruh.
Trianglu 17 se účastnili i jezdci dětského odd. Mladí lékaři vyrazili v tričkách „dětské jede“ na trasu závodu. Cílem nebylo ujet maximum kilometrů, ale být s těmi kdo závodí a pomáhají každým kilometrem. Na oddělení sloužící lékaři zajišťovali péči a „pro všechny případy“ byly připraveni kolegům poskytnout nutnou „pozávodní“ péči. I pracující členové týmu se označili tričky „dětské jede“.
Stejně jsem přemýšlela i o svém „jednom okruhu“. Někdy je obtížné odpoutat se od práce na dětském odd. ale pravila jsem si, že ten jeden okruh jistě nějak zvládnu mezi prací odjet. Na rozdíl od těch, kdo polykají na kole tisíce km měsíčně, absolvuji měsíčně desítky kilometrů nemocničními chodbami – takže tréning minimální. Abych nepodcenila přípravu, odjelo mé kolo na seřízení. Ale smůla- vady se ukázaly větší a já zůstala bez kola. Chtěla jsem odjet aspoň ten jeden okruh – nebo aspoň okruh Trianglu. Kolo mi zapůjčili známí a odpoledne jsem mohla vyrazit.
Okruh jsem zpočátku pojala symbolicky a až cestou jsem začala přemýšlet, že by se daly stihnout okruhy dva. Jelo se výborně, cestou jsem se kochala okolím, stromy, kvítím, ptáky co jsem potkávala a trochu i fotila. Od začátku mě předjížděli velmi hbití jezdci. Od začátku jsem velmi a velmi obdivovala jejich vytrvalost a hlavně rychlost, kterou jsem na zapůjčeném horském kole nebyla schopna dosáhnout a to ani z kopce. Ale jelo se výborně. Trochu sprchlo, vše kolem bylo umyté, čerstvě zelené a kvetoucí. Přemítání o kráse okolí a síle jezdců kolem se ženoucích mi na 15. kilometru ukončila ulomená (ulomená- nechápu) přehazovačka. Na kole se nedalo ani šlápnout. Týmoví kolegové „dětské jede“ se snažili problém pořešit, ale z kola se stal vrak. Bylo mi smutno za nesplněným cílem aspoň jednoho solidárního okruhu. Pak jsem si ale pravila, že okruh bude! Do tmy bylo daleko-do cíle tedy taky, ale ujít by se zbývajících 20 km mělo dát bezpečně. Trochu mě zaskočil deštík, ale nakonec dotvářel kulisu. Ostatní jeli velmi čile, já velmi pomalu tlačila Kolovrak. Občas jsem se odrazila a pomohla si několika desítkami metrů svezení. Z kopce jsem dosáhla závratné rychlosti 23 km/hod. A tak jsem kráčela a kráčela a okolo jeli a jeli. Milosrdní jezdci se zastavovali v touze pomoci a „kolovrak“ zprovoznit, ale opravdu to nešlo, jak všichni zklamaně konstatovali. A tak jsem kráčela kilometry lesních cest… nakonec jsem v pomalosti chůze začala velmi intenzivně vnímat krásu a poklid deštivého lesa. Spousty ptačích hlasů, spousty kvítí a malých zrajících jahod a taky dost času na klidné přemýšlení o tom, jak moc důležitá je cesta k cíli. Někdy se cesta projde rychle a podá se ohromující výkon a někdy se musí jít maličkými a pomalými kroky, někdy ty kroky bolí ale je dost času vnímat detail u cesty….A tak mi i ta cesta v řádu hodin rychle utekla.
Pořadatelé, kteří dostali hlášení od jezdců, že jdu lesy s „kolovrakem“, sedli do auta a jeli mě vysvobodit. Minuli jsme se a tak jsem jim přidělala trochu starostí a vrásek. Byla jsem historicky první ztracený a zase pak nalezený závodník. Prizmatem výsledků všech jezdců to byla hodně pomalá cesta. Těm co ujeli 700 km, trval jeden okruh kolem hodiny. Za moje 4 hodiny najeli přes 100 km a jezdili celou noc okruh za okruhem ve Ždírci.
Ukázalo, že 169 závodníků od 3 do 80 let ujelo delší vzdálenost, než je obvod Zeměkoule! A tak jsem byla nakonec moc ráda, že mých 35 km bylo taky součástí té veliké cesty, i když pohledem vítězných závodníků to bylo úsměvně malinko. Všem jezdcům od malých po veliké patří velký obdiv a dík.
Když jsem viděla výslednou darovanou částku, nemohla jsem věřit. S kolegy týmu „dětské jede“ jsme přebírali šek a tričko s podpisy všech účastníků. Byla jsem tak překvapená a vděčná, že jsem skoro zapomněla mluvit.
Můj osobní dík patří i kolegům z týmu „dětské jede“ protože jsem na cestu a na výslednou radost byla s nimi. Moc děkuji těm, kdo se na cestě za množstvím kilometrů zastavili v hlubokých lesích, snažili se pomoc s polámaným kolem navzdory tomu, že jim pak mohlo chybět pár kilometrů v celkovém výsledku.
Proto dík každému sponzorovi za malý i velký dar. I malý dar je součástí velké pomoci tak, jako pár kilometrů je součástí velké cesty. Díky celému organizačnímu týmu za velký a při tom laskavý závod. Děkuji za velkou sounáležitost a ochotu pomoc za nasazení všech účastníků a za laskavou blízkost, kterou jsem i přes profesionální soutěž celý den pohledem kolo-chodce vnímala.
S díky Magdalena Chvílová Weberová, Dětské odd. Nemocnice Havl.Brod
Přidejte odpověď